- Ve 30 letech praštil s prací v brazilské bance a začal vařit pivo.
- Na speciálním kurzu v Chicagu se přesvědčil o tom, že ho nová práce baví.
- Ve vyhlášené ostravské pivnici Hobit si nového sládka cení.
Giovanimu Carusovi MacDonaldovi bylo 30 let, když zjistil, že ho jeho práce nebaví. V té době denně docházel v obleku do jedné brazilské banky, ve které byl zaměstnán. A po večerech relaxoval vařením piva. „V Brazílii tehdy fungovaly nějaké malé pivovary, ale bylo jich málo a cena jejich produktů byla mnohonásobně vyšší než těch od velkovýrobců. Pivo specifických chutí si tím pádem doma vařilo více lidí,“ vzpomíná MacDonald.
Vystudovaný ajťák si vzal volno a odjel do Chicaga na speciální dvoutýdenní výuku vaření piva, aby si ověřil, zda by ho to bavilo taky jako práce. A v té chvíli se jeho život definitivně změnil. Po návratu prodal auto i své hudební nástroje a odcestoval do Německa na šestiměsíční intenzivní kurz berlínské Technické univerzity. Z 50 účastníků jich téměř 40 vyslaly různé pivovary, Giovani patřil k menšině, která si studium platila ze svého. Před třemi lety se tak z něj s definitivní platností stal sládek.
V Česku umějí vařit pivo
„Procestoval jsem kus světa a ochutnal různá piva. Mohl jsem proto porovnávat. Rozhodl jsem se pro Českou republiku. Tady umějí vařit pivo a navíc jsem tu měl kontakty z dob studií a už jsem ovládal základy jazyka,“ vypráví pěknou češtinou Brazilec s italskými kořeny, který hovoří také anglicky a portugalsky. „Pozemky v Itálii získal jeden můj praděd MacDonald, který pocházel se Skotska. Dostal je za dobrou službu u Napoleona,“ líčí pohnuté osudy své rodiny před jejím přesídlením na jiný kontinent. Jako klukovi mu jméno, zděděné po skotských předcích, dost vadilo; teď je rád, protože si ho díky podobnosti s populárním řetězcem všude dobře zapamatují. A tak si ho pamatovala i rodina z Havířova, u které bydlel ve svých 16 letech během studentského pobytu v České republice. Když se po letech svým havířovským známým ozval, hned ho zvali k sobě domů, odkud tím pádem startoval svou další životní etapu.
Krátce po příjezdu se k němu doneslo, že malý pivovar u Pivovarského domu v Ostravě hledá sládka. „Na svém pivu Qásek si hodně zakládají, což se mi líbilo. Tak jsem se přihlásil do konkurzu,“ vysvětluje Giovani. „A vyhrál ho,“ konstatuje majitel pivovaru, hospody Hobit a restaurace U Skákavého poníka Jirka Štverka.
Počáteční nedůvěru vůči Brazilci, který by chtěl vařit české pivo, rozmetal Giovani během chvilky. „Okamžitě přesvědčil kvalitou, navíc přináší zkušenosti ze světa, taky se vyzná ve svrchně kvašených pivech, která jsme tady chtěli začít vařit,“ vyjmenovává Jirka Štverka. Ve vyhlášené pivnici Hobit si nového sládka cení, pivovar v suterénu záhy podle jeho rad upravil technologické postupy vaření svého piva. Sám Giovani přitom pije pivo spíše výjimečně. „V práci nepiji vůbec, chci být soustředěný,“ objasňuje.
Líbí se mi, jak Češi chodí na pivo
„Začali jsme dělat i svrchně kvašená piva, která se vaří za vyšších teplot. Prý se jich nedá vypít moc najednou, ale s tím bych tak úplně nesouhlasil,“ myslí si Giovani. Jeho svrchně kvašená piva mají skoro až ovocnou chuť. Chodí na ně fajnšmekři, což je prý podobné jako v USA, kde MacDonald nějakou dobu pobýval a objížděl místní pivovary. Je to země s velkým množstvím naprosto rozdílných piv těch nejrozmanitějších chutí. „Zaujala mě třeba kyselá piva, která zrají i jeden až tři roky,“ uvádí zajímavost.
Český přístup k pití piva se mu líbí. Když člověk večer zjistí, že by rád někam vyrazil, nemusí obtelefonovávat kolegy a zjišťovat, kdo z nich má čas. Prostě se sebere a vyrazí do své hospůdky. S velkou pravděpodobností tam potká známé a kolikrát i neznámé, s nimiž může poklábosit. České pivaře dělí MacDonald do dvou hlavních skupin. Jedni si zvyknou na své pivo a jiné nechtějí. Druzí chodí na novinky, sledují, co se objeví zajímavého, a hned to přijdou vyzkoušet. I Giovani MacDonald rád zkouší. Tvrdí, že ke všemu, co v životě dělal, ho přivedla nezvladatelná touha zjišťovat, jak věci fungují a proč.
Jeho domovský pivovar, který dodává své produkty hlavně do vlastní hospody a restaurace, ale také do několika podniků v Brně a v Praze, už nechává celý proces přípravy a vaření piva jen na něm.
„Nikdo mi neříká, kdy mám přijít a kdy odejít, nikdo mi neorganizuje práci. Mým úkolem je zajistit dobré pivo v době, kdy je zapotřebí,“ konstatuje spokojeně a pochvaluje si kvalitu žateckého chmele i plzeňského sladu, které používá. „Nevaříme jedno pivo, které pak přidáváním vody mícháme na desítku nebo dvanáctku. U nás má každé pivo svou recepturu, pro desítku volíme i jiný chmel s plnější chutí,“ líčí pyšně.
Do místní party vlasatý Brazilec s počínajícím pupkem zapadl rychle, i štamgasti ho berou. Hraje v místní hudební skupině na kytaru, a dokonce si našel českou přítelkyni. „Mám v Ostravě byt, tak bychom teď chtěli začít žít spolu,“ poznamenává Giovani. Stěhovat se zase někam jinam se teď už asi nechystá.
